Konceptuální demiurg Jan Strmiska alias Jan Poope opěvuje krásu dívčího zadku, zvlášť když z něj vyhřezne střevo.
Že vás to taky odjakživa vzrušuje – a konečně jste tedy našli svého umělce? Nebo jen snobsky zazíváte, jsouc toho názoru, že se jedná o poněkud zombické prodlužování tradice „šokování měšťáka“ z 19. století, posouvající hranici extrému o 1,5 metru netřeba-vědět-kam? Nebo jste zaspali celou modernu, takže vám nezbývá než se pokřižovat a v přestávkách mezi zvracením volat na číslo 158, aby to někdo soudný ihned zakázal?
Jste-li však zvyklí dělat si ve věcech jasno až s pomocí názorů někoho jiného, pak přesně pro vás vzniklo tohle malé teoretické exposé. Nejprve prolétneme dějinami análního sexu, díky čemuž lépe pochopíme samotný „rosebudding“. Tak zní, prosím, něžnější název techniky, kdy dívka vyvalí z konečníku své střevní „poupě“, aby se s ním otrlý „čmelák“ polaskal. Souběžně s tím glosujme umělecké postupy, jichž Strmiska při svém chvalozpěvu využívá. Vedle rektální série zahrnuje výstava i tzv. futurospektivu, kterou zde pomíjíme. Jen pro informaci se jedná o exponáty představující širší autorův záběr, ať už je to práce s prasečími vnitřnostmi vs. reflexe psího mazlíčkovství, kombinace opery s pornem či vyvíjení unikátní audio-pilule, která nám po spolknutí umožní prožívat hudbu zevnitř těla.
Klíčová slova: post-art brut, post-porno, dekonstrukce, moderna a láska.
Anální sex představuje odvěký všelidský fenomén, evokující na různých místech různé významy, až by na jeho příkladu kdejaký nacionalista konečně pochopil multikulturalizmus. Zůstaneme-li v Evropě, odpaněný zadek se tradičně spojuje s kulturou starých Řeků. Upřesněme však, že ačkoli homo-vztah mezi starším pánem/paní a dítětem téhož pohlaví ve věku zhruba 12-15 let fungoval jako normální výchovná iniciace člověka do dospělosti včetně manželství, populárnější sexuální praktikou bývalo v mužském případě tření penisu mezi stehny. Anální sex se většinou považoval za ponižující pro jeho příjemce, jelikož ho nutil zaujímat pasivně ženskou polohu. Když jste si to ovšem análně rozdali se ženou, říkalo se tomu „na kluka“, neb její konečník se sotva mohl srovnávat s konečníkem mužů. Jinými slovy vítejte v časech patriarchátu, kdy žena, dítě ani otrok nepatří mezi plnohodnotné občany. Jisté prostitutky si ovšem učinily z řitního sexu svou specializaci, jelikož se tak vyhýbaly riziku otěhotnění. Nemluvě o kultu krásy ženského zadku, kdy dokonce erotizace ženských prsou vyplývá podle některých antropologů z projekce původnější záliby v hýždích na čelní stranu těla... Antičtí lékaři nazývali řitní otvor korektně „prstenem“. Vzhledem k jeho rozporuplnosti se rovněž rozšířila nadávka „jdi do prdele“, kterou později klasik Goethe zjemní v dramatu Götz z Berlichingenu na „vyliž mi prdel“.
S rozmachem křesťanství ustoupí všechny půvaby sexuality imperativu manželské plodnosti, později i asketickému celibátu. Anální sex se tak stává jednou z tzv. sodomských praktik, za níž hrozí tvrdé postihy. Ukájet se skrze neplodný otvor znamená rouhat se proti Bohu, a tím pádem být na straně smrti. Co bylo dříve kritizováno jako zženštilé ve smyslu „mužské vaginy“, to je nyní v každém případě „nepřirozené“. Poloha zezadu – oproti předepsanému misionáři – s sebou navíc nese moment zezvířečtění člověka. I přesto řitní otvor nachází jistou popularitu kupříkladu u neprovdaných děvčat, jelikož skrze něj se mohou oddávat souloži, aniž by přitom ztratily své panenství. Co naplat, každý hřích má své apoštoly: Hetero-análního sexu se v Rozkošnických sonetech zastává renesanční básník Pietro Aretino a v rámci mocenské kombinatoriky 120 dnů Sodomy nešetří řitními průniky – bez slasti, zato s bolestí a špínou – ani markýz de Sade.
Společenské požehnání koitu skrze zadní vrátka ale udělí až 20. století s jeho sexuální revolucí a emancipací menšin. Jsou to zvláště gayové, kdo začnou pět na zadek chvály. „Dírami v našich prdelích zříme Boha v bleskové žárovce orgasmu...“, zaznívá v Burroughsově Nahém obědě. Snad ještě výrazněji se touha osvobodit homo-lásku z hříchu projevuje v dosud kriminalizované básní Jamese Kirkupa The Love That Dares To Speak Its Name, pojednávající o nekro-praktikách mezi římským setníkem a tělem ukřižovaného Krista. Za české „velebitele hnědky“ zmíním Filipa Sklenáře, který se rovněž toužil vyspat s Kristem. Vedle toho ale třeba gay-literát André Gide považoval tento typ sexu za ohavný. Počínaje 80. lety dále se náš svět zásluhou vynálezu videokazety a internetu masově pornografizuje, načež se anální sex – homo i hetero, s dívkou dole – stává jednou z tradičních kategorií komukoli zdarma dostupné nabídky porno-průmyslu.
Za předpoklad té renesance sexuální slasti 20. století, kdy si raději koupíme kondom, než si pořídíme dítě, nutno zmínit Freudovu psychoanalýzu. Byl to Freud, kdo rozkryl traumata moderního člověka ve smyslu důsledků sexuálních potlačení. Křesťanské odpírání tělesna v zájmu pouhé plodnosti se tak najednou začalo jevit chorobně, spíše než přirozeně. Freudovi se dále přičítá i objev sexuality v předpubertálním věku. Libidózní prožitky slasti si podle něj spojujeme hned po narození s prostorem úst, načež v batolecím věku s řitním otvorem (v souvislosti se zadržováním a vypouštěním stolice) a až později s genitáliemi.
Jak se vůbec má anální sex k výkalům? Mrkneme-li do slavných studií středověké a renesanční lidové kultury z pera Michaila Bachtina, dozvíme se, jak závratně jsme se odcizili „veselé“ dimenzi výkalů a jejich přirozenému sepětí s hostinou a sytostí. Vztáhneme-li to na dnešní ideologii konzumerizmu: výkaly, zvracení či prostě odpad jsou jejím vytěsňovaným svědomím. Tematizovat ho proto neznamená v první řadě pohoršovat její zastánce – pro něž odpadky nabývají smyslu leda ve své recyklovatelnosti – nýbrž naopak morálně nastavovat této době její tvář. Mimochodem jde o tvář zbytečné nadprodukce, zotročující lidskou existenci. A kultura se nikdy nesmíří s tím, co se nám předkládá jako přirozené. Byl-li jazyk – podle myslitelů Gillese Deleuze a Félixe Guattariho – původně orgánem ke zpracování potravy, pak vynález lidské řeči vzešel „nepřirozeně“ ze stavu půstu a hladovění. V tomtéž duchu dodávám, že je-li anální otvor primárně určen k vylučování, pak jeho sexuální využití jej přetváří – byť za cenu zdravotních rizik – v požehnaný chrám lásky. Láska ale nikdy nebyla hygienická a bez rizik. Její intencí je vcházet i do těch objektivně nejstrašnějších míst, aby je v posledku posvětila vzácností svého příběhu.
A zde se dostáváme k Strmiskově výstavě. Také ona sama se demonstruje tímto jemným pohybem lásky vstříc fenoménu, který spíše než nechutný či pohoršující je pro ni zejména neprozkoumaný. Mimoto mají být návštěvníci vernisáže nuceni pít umělcovu moč smíchanou s halucinogeny, aby tak uctili památku bangladéšských dělníků, kterým při uvěznění ve zhroucené továrně na výrobu západního textilu nezbývalo nic jiného. Strmiska, sám 10 let „módní diktátor“ v pánském časopisu Maxim, si za své hlavní téma vybral tzv. rosebudding, fenomén letmo zaznamenaný v několika zahraničních časopisech a blozích podobného typu. Podle jedněch jde o aktuální trend porno-firem, který se snaží reagovat na lavinu zdarma dostupného porna něčím extra, co neumí každý (vyhřeznutí střeva přitom není pouze „umění“, ale stejně tak životu nebezpečný akt, při němž by běžný člověk ihned volal záchranku). Podle jiných jde o naprosto ojedinělou výstřednost, jíž si hrstka vynalézavých porno-hereček leda tak udělala na vteřinku jméno v té hrstce online článků... Než zase všechno pozře černá díra archivu. Praktiku mnohdy předchází i střevní výplach, takže výsledná „chuť“ orgánu je spíše masitá než fekální, nicméně masožraví gurmáni typu Zdeňka Pohlreicha si ji nejspíš rádi odpustí...
V tom se objeví Strmiska a tématem se posedne až tak, že jezdí po Indii a Bangladéši v marné snaze najít tam malíře, kteří by mu překreslili zaříznuté zadky z layoutů. Coby syn potravinářského chemika se přitom neomezuje na klasické výtvarné techniky, ale mnohé z jeho metod evokují alchymistickou laboratoř. Není-li alchymista jedním z archetypů moderního umělce, který se odvrací dle Nicolase Bourriauda od dosavadní školometské tradice ve snaze vytvářet sebe sama? Na úkor procesů pracovního trhu, aby se v posledku vydal božskému lynči? A pokud bychom chtěli Strmiskovu fascinaci kontextualizovat ještě přesněji: jeho figura vynálezce, kutila a samouka, kajícího se skrze umění ze své profesní kariéry, nás zavádí do končin post-art brut. Jestliže art brut je pojem z dílny malíře Dubuffeta, který se rozhodl – znechucen poválečným uměleckým provozem s jeho soutěživostí, kalkulem, pozérstvím atd. – hledat novou autenticitu v dílech zvláště psychicky nemocných autorů, pak paleta současných post-art brut směrů (art cru, art singulier...) umožňuje kdekomu tvořit cokoli už jen proto, že to tvořit chce a může, bez očekávání úspěchu. Proč s tím přitom lézt na veřejnost? Snad, že od Banksyho víme, že „museum is a bad place to look at art“, tudíž je zapotřebí rozkládat tyto instituce? Copak vše živé jen nepřetvářejí na izolovanou minulost a opět v rytmu provozu, který nic neriskuje?
Není to ale jen umělecký provoz, co Strmiska hodlá rozkládat. Stejně tak je to určitá sexualizace světa, kdy marketingová praxe vnucuje sexuální náboj i věcem zdánlivě asexuálním – z důvodu většího zisku. V rozporu s tím nás střevo, vyhřeznuté ze zázraku ženského zadku, teleportuje z pozice slintajícího smilníka někam na operační sál. Z něčeho, co máme tendenci opěvovat, se vyklube podivný mimozemšťan, aby se vysmál nejen naší představě o povrchu těla, ale i o samotném nitru! Ne, tohle není výkal, tohle je chvályhodný nástroj k jeho vylučování. Potřebujeme ho, jinak by nám výkaly tekly ven ušima či pusou, zároveň ale musí dělat svou práci otrocky stranou našich snů o věčné sytosti. Vyleze-li nám na oči, jsme ihned pohoršeni a nevíme proč. Nechutné! – Přitom všechny chutě tudy procházejí... Patologické! – V době, kdy se nemoc zdá být lékařem rádoby nesmrtelných lidí? Pohoršující! – Jsme horší, než si myslíme, když děláme dobré věci...
Nevědomky se tak Strmiska zařazuje do tradice tzv. post-porna. Jde o myšlení vzniklé původně v okruhu žen, které ne že by neměly rády sexualitu, vadila jim však mytologie obsažená v mainstreamové pornografii v čele se snižováním žen na nástroj mužské slasti. Cesta za přijatelnějšími modely sexu tak u nich často vede skrze skandální destrukci stávajících modelů. Například ve filmu Fuck me (2000, režie: V. Despentes) jsme svědky scény, kdy oživlé ženy-objekty nutí jednoho z chlípníků k pozici „na pejska“, načež mu anál prostřelí pistolí. V průkopničtějším filmu Mé noci s Alicí, Penelopou, Arnoldem, Maude a Richardem (1976, režie: D. Philippe-Gérard) zas přihlížíme přehnanému nadsazování falů, kdy ženy páchají při orgasmech sebevraždy. S podobným typem spojení sexu a smrtelného ohrožení v autonehodách pracuje i Cronenbergův Crash (1996). Začtvrté zmiňme kanadské zombie-filmy Bruce LaBruce, v nichž k sexuálnímu ukájení slouží otevřená zranění.
Strmiska tuto tradici inovuje tak, že penetrace u něj neprobíhá předmětem zvenčí, nýbrž samovolně zevnitř, vlastním střevem. Magické porno-tělo se nesmyslně vystavuje hrozící újmě na zdraví. Pozérka může i umřít. Antipodem této aktivity by mohlo být vyjmutí placenty, běžné při porodu dítěte. Vyhřezlé střevo navíc nachází svůj symbol v poupěti růže. V tradičním to symbolu posvátné lásky, krásy či nevinnosti, v kinematografii pak poupě zásluhou Wellesova Občana Kanea (1941) odkazuje na ztracené dětství. Má být takové označení pouze provokativně ironickým? Vzpomeňme si ještě na jeden evropský příběh, a totiž na Apuleiova Zlatého osla (který se anglicky jmenuje kupodivu Golden Ass). Hrdina proměněný v osla prožívá jednu krutost za druhou, aby byl finálně skoro zneužíván chlípnicí k veřejným zoofilním show... A co ho nakonec učiní opět člověkem, vydaného napospas až božskému mystériu? – Prosté snědení růže.
Přijmeme-li Strmiskův počin jako gesto lásky, užívající extrémních prostředků k útoku na hédonické zotročení těla ze strany obchodních zájmů, pak se snad můžeme na moment vcítit do kůže tohoto antického osla. Meditovat konvence, jimž nevědomky podléháme. A zamyslet se nad skutečnou růží, kde se pro nás asi ukrývá? Pouze se pohoršit a všechno odsoudit lze samozřejmě kdykoliv. Stejně tak to ale znamená: odejít s prázdnou.
–Ondřej Macl–
